Trocha o Austrálii

Když teď trávíme čas relaxací v Sydney, mám trochu času víc přemýšlet o téhle veliké a stále ještě neprobádané zemi.

Na jedné straně města (vlastně jen hlavní msta) s naprostým komfortem a vybavením, na druhé straně městečka a vesničky (ale všechno se nazývá „town“), připomínající dobu dávno minulou. Ne nějakým archaismem, ale prostě tím, jak vypadají.

Projížděli jsme mnoha městečky a uvědomuji si, že hlavní třídy jsou vždy hodně široké. Je tu prostě hodně místa, takže silnice (což může být i jeden z australských typů dálnice) procházející městečkem je jakýmsi centrem, obklopená různými obchůdky, které v našich městech už není vidět…jsou to malé živnosti se vším možným a některé kombinace prodávaného zboží jsou prazvláštní. Všechna ta městečka, více či méně vzdálené od velkoměsta, vypadají velmi čistě, upraveně, ale jakoby několik let nazpátek, téměř bez života. Jako kdyby se tu zastavil čas. Sem tam je vidět nějaký človíček, ale uhne-li se z hlavní, na ulice vedoucí mez domy, je to jak po vymření. Ještě jsme za celou dobu našeho cestování neviděli pracovat, či jinak se pohybovat, lidi kolem domu.

            Ovšem některá opravdu malinkatá městečka ve středu Austrálie, která sice byla dříve docela bohatá vzhledem k těžbě různých kovů, ale tak nějak upadla, jsou lehce archaická. Někde dokonce byla zavedena elektřina až v r. 1993 a televize v r. 1998! Tohle  je až neskutečné!

            Ty dálnice – highway, freeway a motorway, jsou různě odstupňované, ale ve většině případů jsou to stále dvouproudé (jeden pruh tam, druhý opačně) silnice, ale s dobrým povrchem (no zima jim tu škody nenadělá), jen tak cca 30km před či za městem je víceproudá, docela pompézní. Jen ty úplně nejhlavnější, propojující hlavní města,  jsou bohatší na více pruhů. Ale rozhodně tu chybí místa na odpočinek spojená s benzínkou a občerstvením, většinou jsou tu jen malá odpočívadla a spousta varujících značek typu „pouze únava zabíjí, zdřímni si“ nebo „zíváš? zdřímni si“ atp.

            Austrálie je opravdu stále neprobádaná, tady se může stát cokoliv – např. se jde ministerský předseda vykoupat do moře a už ho nikdy nikdo nevidí; seismologové zaznamenají velké otřesy uprostřed neobydlené Austrálie a vezmou to tak, že se prostě takové věci stávají, ale 4 roky na to se zjistí, že jakási japonská sekta tu zkoušela jaderné výbuchy (!); v tv zprávách se seriózně zabývají problémem otylosti Santa Clause a co s tím.

            Když už trávíme nějaký čas v Sydney, zašli jsme do Opery na Carmen. Ale protože tu máme jen turistické oblečení, snažili jsme se o co nejlepší výsledek, přeci jen, jdeme do Opery!

Jiří lehce měl sportovní bílé sako s modrými proužky, tmavé kalhoty a já černé kalhoty s růžovým sakem a tričkem. Pozorovala jsem okolní davy mířící do Opery a záhy jsem se uklidnila. Tady se najde všechno…pár dam oblečených do elegantních černých rób, pánové v obleku, většina pak v různých kombinacích všeho možného, džíny a žabky, letní plážové šatičky s legíny a kecky nevyjímaje. O kombinaci barev nemluvě. Na jednu stranu mi to připadá nedůstojné takového kulturního stánku, na druhou stranu, je-li tu někdo na pár dnů jako turista, tak touží jít do Opery a určitě s sebou nemá kromě šortek nic slavnostnějšího. A vlastně ještě na třetí stranu…je vlastně úžasné, že si člověk může na sebe vzít cokoliv v čem se cítí dobře a co mu vyhovuje a nikdo se nad tím nepozastaví natož aby se pohoršil, což se děje většinou u nás, ale vlastně v celé Evropě. Tady prostě neexistují žádné ustálené zvyky, tradice, ta země má velmi „krátké“ kořeny a všechno je složeno ze zvyků a tradic jiných národů. Myslím, že kdokoliv, z jakékoliv země světa by tu chtěl žít,  neměl by mít problém s usazením, nepožaduje se po něm nic zvláštního, nemusí se ničemu přizpůsobovat na nic zvláštního si zvykat, prostě všechno kolem plyne v naprosté pohodě. Až je to někdy docela ubíjející. Lidi tady nic neřeší, jejich debaty jsou někdy docela povrchní, nejdou do žádných detailů problému, jen tak si prostě žijou a užívají….

            Pokud jde o vnitřek Opery, je to dost rozdílný pohled než zvenčí…převažuje šedý, jako by nezpracovaný beton, občas nějaké dřevěné obložení a sklo. Operu je prostě třeba chápat v celku, jako úžasnou ikonu, symbol Austrálie, ale rozhodně ji nelze obdivovat v detailech, jako to lze u našich divadel.

            Máme za sebou více jak polovinu Sabbaticalu a zdá se nám, že to vůbec neutíká a ještě toho máme pořád hodně před sebou!